Arwen skolila nemoc
Neznám člověka, který by byl nadšený z počasí, co nyní, tedy v říjnu, vládne nad Českou republikou. Ráno to vypadá na čepici, šálu a rukavice a odpoledne svítí sluníčko. Sice chápu, že je to takhle každý rok, ale přece jenom to nedělá dobře na zdraví, ať už člověčí nebo psí.
Já se Standou se zatím držíme. Aby ne, vždyť dodržujeme všechny zásady pevného imunitního systému - papáme zeleninu a ovoce, otužujeme se a hlavně ani nás nenapadne se koupat v ledové řece. Jenže Arwen si usmyslela, že to je ten nejlepší nápad a když jsme byli na Šumavě u našich, vlítla do řeky pro nějaký klacek či co. Sice nebylo pod mrakem (šli jsme jen v tričku), ale i tak jí to neudělalo dobře. Do týdne začala kašlat.
Původně jsem si myslela, že se opět dáví vatelínem z plyšáka - moc ráda ho cupuje na kousíčky. Jenže tohle znělo úplně jinak. A hlavně čím dál častěji. Hlavně v noci.
tak nějak Arwen vypadá, když jí trápí nemoc
Žrala normálně, na teplotu nevypadala, nálada pořád stejná. Ale ten její chrchlák nás se Standou znervózňoval.
Zkusili jsme jí uvařit čaj (původně pro lidi) na kašel a průdušky, ale je to asi natolik aromatický, že se toho ani nedotkla. No za zkoušku jsme nic nedali.
V pátek jsme měli naplánovaný výlet do Plískova na chatu. Nechtělo se nám to odříct, tak jsme vyrazili. Očividně se jí ulevilo a skoro celý den nakašlala. Jenže v noci se rozjela ve velkém. Budila tím celou chatu. Mě asi nejvíc. Přikrývala jsem jí a bylo mi ji hrozně líto. Hned po snídani jsme odjeli domů. Nechali jí odpočívat. Rozhodli jsme se navštívit veterináře, jenže ten v sobotu neordinuje a do Prahy se nám opravdu nechtělo - nechali jsme tedy veterináře na neděli.
V sobotu jsme ji ale nechali doma, i když jsme si odjeli na oslavu narozenin Jitky (od Majkyho). Těch pár hodin doma zvládla a očividně jí to udělalo líp než blbnutí venku s hafany.