Jdi na obsah Jdi na menu
 

Americký pitbulteriér - pověry a mýty

3. 7. 2007

Snad aby to nebylo tak "fádní" a aby se něco dělo, dochází trošinku k posunu - už se "nebojuje" jen proti pitbulům (i když proti nim zvlášť zavile), už se začíná "bojovat" proti všem psům!

Z našich "objektivních" novinářů,"strážců demokracie", začalo lézt (jako z chlupaté deky), že vlastně nejčastěji pokouše a zraní člověka německý ovčák (taky je těchto psů nejvíce) a přes veškerou snahu (novinářů) se pitbul najde jen málokdy (i když je jich také dost - těch pitbulů). Ono to sice potom nemá takovou "šťávu" když útočníkem není pitbul, ale třeba německý ovčák, ale lepší něco, nežli nic.

Je nepochybné, že za svého psa plně odpovídají majitelé! Jsou lidé, kteří nezvládnou ani sebe natož psa... Každý trochu větší pes má fyzickou schopnost vážně poranit, či dokonce zabít dítě i dospělého člověka, na plemenu až tak moc nezáleží.

A řešení? Velmi snadné a jednoduché. Chce to jen vážné postihy viníků (volně pobíhající útočný velký pes je dle mne podobně nebezpečný jako např. opilý řidič jedoucí dvoustovkou po sídlišti v noci se zhasnutými světly).

Kdyby majitel, který nezabezpečil psy a ti způsobili někomu zranění, či dokoce poštval psy na jiného člověka, dostal řekněme 5, v případě vážného zranění či dokonce smrti třeba 10 i více let "na tvrdo", bude po problému. Jenže to prý nejde (já sice nevím proč, ale jistě to ví naši geniální politici).

Také si představujete pitbula jako krvežíznivou bestii bez milosti rdousící vše živé? Možná vám do té představy nezapadá pes ze sousedství, který není tak hrozný? Je dokonce hravý a milý? Bude to nejspíš tím, že to není "pravý" pitbul...
Jistě jste slyšeli krvežíznivé historky o "pravých" bojových pitbulech, kteří spáchali nějaké "hrdinství" - já je slyšel také.
Chtěl bych přispět svou trochou do mlýna a podělit se o poznatky získané z literatury i vlastních zkušeností. Zejména bych se chtěl pokusit opravit oblíbené omyly týkající se tohoto plemene psů.

Parafrázuji pana dr. Součka a pokusím se sestavit Neobrazový opravník oblíbených omylů.

Omyl první: Pravý "bojový" pes je pro člověka velice nebezpečný, protože musí být co nejvíce agresivní.

Agresivita a bojovnost není totéž! Agresivita bývá zpravidla projevem nevyrovnané povahy. Mnohdy je pes agresivní i ze strachu - bojí se a tak se "brání útokem" jak to bylo kdysi v jedné slovenské písničce.
Mnozí psi si agresivním chováním dodávají odvahy.

PITBULL SI DODÁVAT ODVAHU NEMUSÍ PROTOŽE JI MÁ!

Psychicky nevyrovnaný pes, či dokonce pes který se bojí, nemá v boji šanci. Proto pravý "bojovník" musí být vyrovnaným nebojácným psem. Pitbulové proto zpravidla patří k nejvyrovnanějším psům, a proto většinou bývají vynikajícími rodinnými psy. Nevěříte-li, že pitbul je neagresivní k člověku stačí povrchně nahlédnout do jakýchkoli pravidel psích zápasů.

Psa "zabijáka" musí před zápasem vykoupat a utřít cizí člověk - zástupce majitele psa - soupeře. Zkuste vykoupat např. jen "průměrně zlého" cizího rotwailera. Přijdu se rád podívat...

Omyl druhý: Psí zápasy

Je pravda, že v některých zemích jsou pořádány kruté zápasy mezi pitubly a jinými psy, za účelem zisku ze sázek.

Naproti tomu zápasy mezi PitBully, které provádí chovatelé podle daných pravidel za účelem zjištění míry bojovnosti a srdnatosti svého psa, slouží jako selektivní ukazatel pro další chovnost a vhodnost k plemenitbě za účelem zachování
"game" (jsou zde jiné motivy a účel, než vydělávat a obohacovat se na úkor psů).

Jako psi, které sázkaři mohou "postavit" proti PitBullovi jsou používáni zejména velcí pastevečtí psi (vesměs FCI zařazovaní mezi tzv. molosoidní plemena), používaní až do dnes jako tvrdí ochránci stád proti vlkům, případně medvědům. Zejména se jedná o šarplanince a kavkazké pastevecké psy, ev. středoasijské pastevecké psy atd. Tito psi jsou velice silní. Oproti pitbulovi je jejich hmotnost více než dvojnásobná. Jsou samozřejmě relativně silnější než pitbul.

Pitbul byl šlechtěn pro boj a má úžasnou schopnost bojovat, má větší rychlost a obratnost než protivník, a také jeho technika je lepší. Přes to všechno je rozdíl velikostí zvířat příliš výrazný, a tak na protivníka zpravidla (viděno laikem) z počátku fyzicky nestačí. Všem psům s vyjímkou pitbula zpravidla schází zejména bojovnost - game (čti gejm). Tito velcí psi zpravidla v boji proti pitbulům podléhají, a to ne proto, že jsou zabiti, či fyzicky neschopní boje, ale když se unaví nechtějí dále bojovat. Pitbul bojuje i při velké únavě a zraněních.

Pokud pitbul vydrží prvních pár minut oproti mnohem většímu protivníkovi, vyhrává, i když je více zraněn nežli protivník. Pitbula nedělají ani tak zuby, jako jeho bojovnost - jeho srdce.

Četl jsem různé popisy zápasů - z našich časopisů i jiných zdrojů, např. také z amerického internetu. V našich časopisech se píše, většinou jako reportáž z nějaké garáže, že prakticky vždy zápas končí smrtí jednoho psa nebo nejméně těžkým zraněním. Na internetu, ale i jinde se můžeme dočíst o zápasech pořádaných v USA, Jugoslávii i jinde, dle přesných pravidel (asi jako profibox). Smrt jednoho z protivníků je spíše vzácností. Zápas trvá i několik hodin. Častým důvodem prohry je to, že pes nechce dále bojovat. To znamená nechce útočit, resp. nepodnikne útok v časovém limitu, bránil by se možná dál. Psi (v ceně i desítek tisíc amerických dolarů, a to často i ten co prohrál) jsou ihned veterinárně ošetřeni, resp. po celou dobu zápasu je přítomen veterinář (alespoň by tomu tak mělo být).

Příprava na zápas trvá dlouho. Takových skutečných zápasů pes za život absolvuje jen několik. Existují "tabulky", "žebříčky", jsou získávány tituly, jsou také uváděny rodokmeny psů, historická srovnání atd.

Omyl třetí: Pitbul a jeho exterier

Moc se obecně neví, že pitbul má poměrně rozsáhlý popis exterieru, a to se zaměřením na fyzickou schopnost bojovat. Na rozdíl od standardu "běžných" plemen, kde se to hemží "jednoznačnými" popisy typu hlava spíše malá či velká nebo dlouhá, ucho střední, oko spíše takové či makové, a komickými popisy povahy typu "není malicherný", "je důstojný", "jeho moudrost je příslovečná" atd.

Krásná je také "mytologie", která se okolo exteriéru výstavních plemen často traduje. Dvojitý paspárek francouzských ovčáckých psů prý sloužil k rozpárání břicha medvěda, s nímž tento pes dříve bojoval. Bez paspárku by byl jednoduše ztracen (taková tvrzení vyvolávají na mé tváři úsměv).

Popis exterieru pitbula spíše připomíná "technický popis" najdete zde slova jako: svírá úhel s.., délka v poměru k něčemu činí.., hloubka je taková či jiná. Význam nemá to, co není funkční, zejména barva. Hodnocení není formou známek s volně formulovaným popisem psa jako u "běžných plemen", ale každá část těla je zvlášť hodnocena počtem bodů z maximálně možných (součet bodů ze všech částí je 100).

Je zajímavé, že často obdivovaná velká hlava není předností. Velká hlava nezvyšuje schopnost bojovat, ale zvyšuje (neužitečně) hmotnost psa. Větší hmotnost = větší protivník (s menší hlavou a většími zuby a svaly). Ani příliš malá hlava však není dobrá. Mnozí psi jsou chováni zejména pro exterier - výstavy, běžné i mezinárodní. Nejdůležitější však pro pitbula zůstává výkon.

Omyl čtvrtý: PitBull bez "papírů"

Mám pravého PitBulla bez papírů! Stál jen 2 tisíce a je přímo z Ameriky (Ukrajiny, Chorvatska...). Svým způsobem je to nesmysl. A.D.B.A. jako organizace
zastřešující chov, výstavy atd. vydá osvědčení každému štěněti, jehož rodiče jsou registrováni (za přiměřený manipulační poplatek).

U nás se to "hemží" různými "100 %" pitbuly bez papírů. Nabízí se otázka... pokud je bezpapírový pitbul "pravý" proč tedy nemá papíry? Že by byl chovatel, u kterého se štěně narodilo, lenošný a nechtělo se mu doklady vyřídit? To asi těžko - jednoduše proto, protože jeden, nebo oba rodiče štěněte už papíry nemají - pravděpodobně proto, že jsou kříženci a tudíž na ně nemají nárok... Neobstojí ani výmluva, že papíry cenu psa neúměrně prodraží. Že by cca 35 dolarů byla taková suma - myslím, že ne - je to jen výmluva, aby mohli prodat své štěně jako pitbula, i když je to kříženec...

"Pravý" pitbul s prověřeným GAME je poměrně drahý, běžně i několik tisíc amerických dolarů, "drahá" je právě bojovnost - game. Pes bez game těžko může konkurovat psu s game.

Myslíte si, že hodně ušetříte tím že seženete levné štěně? Zkuste si někdy spočítat, kolik chov psa stojí za měsíc, rok... Cena za štěně v celkových nákladech na chov psa je téměř zanedbatelná. Chovatelské náklady začínají dělat z chovu psů poměrně luxusní záležitost. Větší pes stojí ročně cca 10 tis. Kč,
za jeho 15letý život je to 150 tis. Kč a že by v tom bylo rozhodující zda štěně stálo 2000 Kč či 20 tisíc Kč?

 

Omyl pátý: Ostatní "bojová" plemena

Mnozí lidé, když chtějí "bojového" psa, uvažují asi takto. Pitbula ne, ten je moc agresivní, tak si pořídíme takového "malého bojovníka" a pořídí si např. bullterriera, amerického stafordshire terriera či šarpeje. Tito psi měli bezesporu bojové předky. Jenže od nich je dělí mnoho generací. Nejblíže pitbulovi je americký stafordšírský teriér. Do zhruba 30. let dvacáteho století existovalo vlastně jen plemeno jediné (exterierově dosti nevyrovnané), poté došlo k rozdělení obou plemen a to dle přání majitelů. Jedni chtěli "bojovníka", druzí "výstavního" psa. Jsou i psi s "dvojími papíry" deklarovaní současně jako pitbulové i amstafové. Vždy se usmívám, když slyším "odborné" názory typu no je to pitbul, ale vypadá jako amstaf - ta hlava (ocas, nohy, záď... dle "odbornosti") jsou celý amstaf (nebo také naopak).

Amstafa dělí od bojových předků přes 20 generací. Tak se liší od pita zejména v "psychice", např. svojí bojovností (zpravidla menší) a případně i agresivitou
(může být zpravidla větší) a nevyrovnaností (také zpravidla větší).

U ostatních plemen, která jsou občas také deklarována jako "bojová", je to generací o mnoho více. A kdo ví, co bylo v průběhu let přikříženo v zájmu barvy, tvaru oka či ucha či jiné podobné "nesmírně důležité" exteriérové záležitosti.
Kdo nevěří, ať si představí třeba původně ovčáckou kolii (nikoli "borderku"), jak pase ovce - a taky je to jen pár generací. Dokonce prý ani pověstní bloodhoundi už nejsou na stopě co bývali - a taky je to jen pár generací.

Pokud totiž přestaneme poskytovat psům takové podmínky a prostředí, které udržují a nebo rozvíjí jejich schopnosti, pro které byli vyšlechtěni, za pár desítek generací nám zdegenerují natolik, že se budeme velmi divit, až si budeme číst v jejich historii, co všechno uměli, čím byli význační a v čem nám pomáhali.

Upozorňují, že řada plemen psů byla a je chována na "boj" proti lidem např. v policejních službách - nejběžnější německý ovčák, rotwailer, dobrman atd.

Pitbul je relativně malý pes, který v mnohém předčí i psa největšího, což je jeho dobrá vlastnost při dnešních cenách krmení protože v porovnání s např. bernardýnem nespotřebuje ani polovičku krmiva.

K čemu lze využít pitbula, když psí zápasy jsou u nás zakázané a pro většinu lidí nepřijatelné?

Neexistuje univerzální pes. Pes nemůže být současně šampiónem v chrtích dostizích a výborným norníkem. (Mimochodem norování je svou krutostí zejména v umělé noře mnohem horší v porovnání s psími či jinými zápasy zvířat, a to proto, že je bez možnosti - pro lišku - mnohokrát opakovaný a nerovný zápas přerušit a ukončit si tak utrpení.)

Jsem přesvědčen, že pitbul je relativně velmi univerzální. Chov, který byl zaměřen na boj mu dal jedinečné vlastnosti. Např. sportovní výcvik je možné s pitbulem úspěšně absolvovat. Probíhá stejně dobře a rychle jako např. s německým ovčákem, ale výsledky jsou trvalejší. Na pitbula se musí "přes lásku" a hru. "Tvrdé" tresty jsou naprosto nevhodné. Je to paradoxní, že pitbul, který "vletí" do mnohem většího figuranta než je sám a nedá se klackem odehnat, se prakticky složí po silnějším slově od pána. Mnohý NO se sice nesloží ani po řádném výprasku od pána, ale za to se při "kontroláku" dá vyhnat pouhým větším nápřahem či křikem (samozřejmě, že ne každý). Není vyjímkou, že při závodech dostanete od některých rozhodčích bodovou srážku "na pitbula", který dle mínění některých rozhodčích do tohoto sportu nepatří. Trochu problém je menší i resp. kratší morda a úžasná rychlost při běhu na figuranta spojená
často se skokem z dálky. Při ne stoprocentní technice zákusu se potom stane, že pes napoprvé nezakousne, resp. utrhne se, ve vteřině je sice znovu pevně zakouslý, ale většina rozhodčích odebírá body za cvik, tak jak bylo myšleno ve zkušebním řádu pro bojácné psi, kteří ze strachu nekousnou nebo vůbec slabě koušou.

Jsem přesvědčen, že pitbul je schopný dokázat i jakoukoli pachovou práci, dle našich zkušebních řádů. (K mezinárodním zkouškám nejsou demokraticky připuštění psi, kteří nejsou registrování FCI. A to na základě rozhodnutí ČKS, který je v tomto případě "papežštější než papež" - v tomto případě FCI samotné přístupu těmto psům ke zkouškám nebrání.)

Chce to jen znalost metodiky, "psí povahy" a nekonečnou trpělivost. S pitbulem můžete cvičit téměř vše. Od "cirkusových" disciplin po tažného psa. Jen jako slepecký pes je díky svému temperamentu asi méně vhodný.

Pitbula nedělají svaly, ale jeho inteligence a veliké srdce...

Se souhlasem autora původního článku upravil a doplnil
Roman Brixa BRIXA´S - KENNEL

 

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA