Ashley aneb jak jsme k voříškovi přišli?
Po smrti Agátky jsme chtěli náš život opět rozveselit psí dušičkou vděčnou za pohlazení a plnou radosti. V útulku ve Strakonicích jsme našli Ashleynku. Uváděli, že je to teprve dvouměsíční štěňátko křížence, takže odhadem se narodila někdy v listopadu 2008. Neváhali jsme ani chvilku a hned jsme si ji odvezli domů. Narozeniny bude slavit tedy 10.1.
Je droboučká. Zatím má jen něco málo přes tři kila, takže je to hodně velký nezvyk mít doma tak malého psa. Srst má delší s tmavě žíhanou barvou a bílimi znaky - na hrudi a na tlapkách. Ouška zatím svislá, ale občas to už už vypadá, že se jí zvednou. Minimálně to jedno nám nějak odstává od hlavičky...no uvidíme. Jo a taky se nám ....ehm...jako trošku, no...no zkrátka máme křivý ocásek :-D (ale pssst).
Povahově je spíš do Arwenky než do Agátky. Drak to teda je, ale dokáže se i hodiny mazlit jen tak. Doma nám zatím nic nezničila, když nepočítám Standovu nabíječku, kterou jsem omylem nechala na místě, kde mají holky hračky a ten drobek přece nemohl poznat, že to se nekouše. Miluje plyšáky, ani je moc necupuje, jen si je tak poponáší a ukusuje očička a nosánky...koho mi to tak připomíná? Spinkají s Arwenkou buď na postýlce nebo v pelíšku. Jelikož jsme začali spávat nahoře v patře, kam se holky za náma nedostanou, mají celou sedačku pro sebe. V noci Ashley moc dlouho sama spát nevydrží. Jakmile je ale Arwen nablízku, dokáže spát celou noc v kuse.
Venku mám stále velký strach, takže holky "mučím" na vodítkách. Ashley, protože se nevzdaluje na více než 5metrů pouštím nahoře na Borech. Reaguje skvěle na mlaskání jako většina takto malých štěňat. Nevzdaluje se ani s jiným psem, ani s Arwen. Velmi rychle se naučila venku vykonávat potřebu a to skoro rychleji než Arwen. Takže běžné "čurací" venčení máme za pár minut hotovo. Jednou denně je navíc bereme na dlouhou procházku nebo je venku zabavíme hrou. Někdy společně, někdy rozděleně, protože Ashley ještě nezvládá být dvě - tři hoďky venku a běhat. Navíc hodně nerada chodí ven, vždycky se oblékám a ona mizí a zalezá pod stůl v kuchyni. Jakmile je už venku, tak si to dle mého užívá. Nebojí se psů, ale v městském prostředí je stále znát nejistota.
Brzo se chystáme na velkou socializaci - Ashley pojede busem, metrem, bude se procházet po Praze, setká se spoustou psích kámošů, bude muset umět čekat a jezdit i autem...a ještě mnohem více.
Jsem moc zvědavá, co nám z Ashleynky vyroste...zlatíčko naše to bude vždycky.