Výlet na Čertův Kámen 22.2.2009
Konečně jsme se zase rozjeli a fungujeme normálně. Bylo už načase, Arwenka jako kdyby tušila. Už od rána nervózně přešlapovala v předsíni...no možná to bylo tím včerejším masíkem :-D...Ashley už teď taky chodí ráda ven. Když jí dám obojek, začne se točit dokola jakoby si honila ocásek a píská jak morče.
No prostě jsme se ráno sbalili, nabalili na sebe tunu oblečení a různých šňůrek (já to oblečení, holky postroj, obojek a vodítko) a mamina naše zlatá nás dovezla na parkoviště u žluté budovy (tak to stálo v propozicích) do Rokycan. Tentokrát, snad poprvé, jsem dorazila poslední, tudíž jsem se nestačila ani rozhlédnout, s kým to dneska razíme a už se ťapkalo v mokrém, hlubokém sněhu. Ale holky to neřešily (u Arwen mě to ani nepřekvapilo) tak jsem to neřešila ani já. Chvilku se kecalo s tamtím, chvilku s tamdletím a cesta utíkala. Arwen na šňůře (okolo pobíhaly bláznivé maďarky a s těma Ar velmi ráda prchá, oni se vrátí okamžitě, Ar to chvilku trvá) a Ashley navolno. Nějakou dobu mrně upozorňovalo štěkáním, kde se pohybuje, aby jí žádný z těch velilikánských psů nezašlápl - prostě hysterčila, ale jakmile zjistila, že i Arčí se jen dusí a nevrčí na ni, nechala toho.
Šlo se kolem dálnice, rybníků, lesa...šlo se polem, loukou, lesem, dokonce i vesnici jménem Klabava jsme minuli. Kochala jsem se přírodou a užívala si opět pejskařskou společnost, kde mi nikdo neříká, že jsem divná, když se nedokážu bavit o ničem jiném než o psech :-D Ashley šlapala jak hodinky, ani jsme nemohli zopakovat trik s batohem jako minulý týden na Skalce. Chvilku se sice nesla u mě v náručí, chvilku ji chovala teta Eva, chvilku jsem zkoušela nechat ji v batůžku, ale ona ne, měla toho tolik co na práci. A kámoši taky běhali, ne?!
Došlo se až k velikému balvanu s nějakou cedulkou...jsem ostuda, ale to, že se jedná o ten "Čertův Kámen" a že na té cedulce je takový hezký obrázek a pověst o kameni jsem se dozvěděla až z fotek. Nevadí, určitě příště si to prohlédnu. No a tam na nás čekalo překvápko...já moc ráda překvápka - Eva (no spíš Petr) donesla v batohu buřtíky, chleba a pozor dokonce Dijónskou hořčici :-O páni tvorstva rozdělali ohýnek a my mohli napíchnout a opékat. Idylka největší. Zajedli jsme to šunkovýma šnekama a zapili šalvějovým Rajecem. Nacucané ponožky v nacucaných botách mi ne a ne uschnout a když jsem jaksepatří vydechli z náročného brodění sněhem, mohlo se jít dál. Být tam o chvilku dýl, asi by nám začala být zima.
Vždycky cesta zpátky utíká rychleji, navíc dle Evy (a já i opravdu věřím) měla být kratší. Opět se kecalo a opět jsem se kochala přírodou. Fakt je tam moc hezky. Cestou zpět se Ashley už nesla. Ne, že by to ještě kousek nezvládla, ale je to fakt ještě drobek a nechci, aby se přetáhla. Takže jsem všem mohla ukázat indiánskou babičku, kdy si Ashley zaleze ke mě pod bundu a já vypadám jako těhule v šestým měsíci.
Bylo to bájové, co víc dodat. Příští týden razíme s Hafanama znova...kolikrát se ještě budeme muset vyspat?
Fotečky jsem posbírala u Evy a Martiny - díky, holky! a najdete je u nás na rajčeti.