Víkend na Šumavě 18.-20.4.2008
Pár foteček najdete ZDE, ale nějak mě to focení poslední dobou nebaví, tak jich je opravdu jen několik.
Vcelku nic velkého by se nedělo. Na Šumavu k rodičům jezdíme dost často...teda v rámci možností (mamka je přesvědčená, že bych mohla jezdit každý víkend), ale tento víkend byl jiný v tom, že jsme se se Standou rozhodli vzít i trpasličího pinče Toma. Tom je pejsek, kterého si pořídil Standovo 17ti letý brácha Jirka. Žije i s rodiči v Praze - Nuslích a Jirka s ním nikam nejezdí. Žádné psí akce, jen venčení v blízké Grébovce. Tom je malý rošťák a potřebuje velké vybití, aby se alespoň na chvilku uklidnil. Dlouho jsem už uvažovali o tom, že si ho budeme brát na psí akce, aby se seznamoval s ostatnímy hafany a tudíž neštěkal na každého, koho potká.
Takže v pátek jsem si tak čekala na Knížecí, až dorazí Standa s Tomem z Nuslí, když tu najednou slyšíme s Arwen nějaké štěkání..no, štěkání, spíš klasické ratlíkovské hysterčení, co běžně vyluzují psi menších plemen. Kouknu doprava, kouknu doleva a jediné, co jsem viděla, byl rotvajler. Znovu jsem se tedy začetla do časopisu Svět psů, kde zrovna psali o pitbulech a štěkot se ozval znovu. Tentokrát jsem ale už uviděla Toma i se Standou, jak se řítí na toho rotvajlera. Tom je holt hrdina. Bylo to až komické - vidět Standu s Tomem.
Arwen se s Tomem slušně přivítala a pak na nás hodila kukuč: "Jak jste mi tohle mohli udělat?" Nastoupit do autobusu s Arwen je brnkačka. Nastoupit do autobusu s Tomem je o nervy. Nejen že odmítal chodit na vodítku, začal hned u řidiče štěkat na všechny lidi okolo. Vždycky jsem naštvaná, když vidím nějakého ratlíka, jak je v autobusu bez náhubku, ale musím se přiznat, že ani Tom neměl náhubek. Jirka mu ho nepořídil a v pátek večer se blbě shání košík na normální psi, natož na tyhle mini hafánky. Vyrábí se vůbec???
Samozřejmě že chvilku trvalo než jsem si posedali, uvelebili se...chvilku to vypadalo, že Standa i já vypochodujeme z jedoucího autobusu a vzdáme cestu. Pak ale Arwen napadlo, že se nacpe jako Tom na náš klín (který do té doby chtěl mermomocí otravovat Arwen na zemi i ostatní cestující)...po tom, co Arwen byla blízko Toma, se jakž takž uklidnili a my si mohli i zdřímnout.
Pak cesta vlakem. Ta už probíhala o poznání lépe. V Lčovicích na vlaku na nás čekali rodiče. Máma sice věděla, že vezeme překvapení, ale dalšího psa nečekala. Tomáška si okamžitě vzala k sobě a obdivovala jeho malý čumáček, jeho smutné očička....až skoro Arwenka žárlila.
V sobotu se konal nohejbalový turnaj pod taktovkou táty. Celá rodina tudíž trávila den u hříště. Standa opékala klobásy, já odháněla psy od hříště a vůbec bylo veselo. Hafani pak po příchodu domů lehli. Tom byl ale po schrupnutí opět jak na pérkách. Opravdu živel.
V neděli jsme se pohybovali vesměs kolem baráku. Oba raťafáky jsem šoupla k našemu rodinnému kokrovi na zahradu. Andy i Tom si sedli. Arwen je jen doplňovala. Tentokrát si našli i lepší zábavu než hrabat v mámině záhonku....hrabali na volném prostranství. Asi tam mají hodně myšiček :-D
Cesta zpátky probíhala naprosto v pohodě. Hned od začátku jsme zavedli systém - Arwen na nás, Tom na Arwen. Navíc byli Tom i Arwenka dost unavení. Já teda taky - dva psi jsou holt dva psi. Standa si celou cestu četl a přidržovat zadečky těch našich mazánků. V autobuse jsme budili opravdu povyk.
Na Andělu jsem se se Standou rozdělili. Já jela s Arwen domů a Standa s Tomem do Nuslí. Sice jsem si ho chtěla ještě na týden půjčit, ale doma se jim už stýskalo. Určitě si toho kouzelného čertíka z krabičky ještě půjčím, takže ho budete mít šanci poznat. Mám pocit, že jsem dost změnila názor na tyhle malé potvory, co je občas potkáváme po sídlíštích.